Martina Preissová

Martina Preissová – herečka, učitelka, spisovatelka, manželka, matka a vlastně i influencerka – jak se to poslouchá?

Až mě to překvapilo, co všechno vlastně jsem. Když to slyším, říkám si, že je to na jednoho člověka docela dost “rolí”.

Kdyby si tomu mému výčtu měla dát nějaké pořadí – jak by to vypadlo?

Určitě by se o první místo boxovala manželka s maminkou. Tam nejsem moc schopna určit, která z těch rolí je úplně nejdůležitější. Pak by následovala herečka, pedagožka a spisovatelka by lehce a elegancí vykopla z posledního místa influencerku. Tou se cítím popravdě nejméně.

Postupně během našeho rozhovoru určitě probereme všechny tvoje polohy a pozice. (smích) Nemáš s tím problém?

Ne. Jsem otevřená všem otázkám a míru jejich drzosti nebo nevhodnosti ucítíš ještě, než se zeptáš. (smích) Ne, ptej se. A já ti odpovím pokaždé, to je přece princip rozhovoru. Jen při některých odpovědích nebudu tak “košatá”.

Předpokládal jsem, že budeš připravená a otevřená všem otázkám. (smích) Děkuju za to. Musím říct, že mě tvůj humor dost baví. Lehká ironie, nadhled, ale i umění udělat si legraci sama ze sebe. Byla si taková vždy anebo tě až život naučil?

Humor a lehký nadhled mi byl blízký vždy. Vlastně už na základní škole jsem své spolužáky docela bavila. Ale život mému smyslu pro humor mnohdy nabrousil jazyk a způsobil, že ho už nepoužívám neustále. Počkám si ráda na chvíli, kdy cítím, že má zaznít. A udělat si legraci sama ze sebe je přece nejlepší obrana před tím, že si ji někdo bude dělat z tebe. (smích)

Dovedeš si představit, že by si hrála vyloženě komediální roli?

Už jsem jich několik hrála a velmi ráda. Obecně, nejspíš tím, jak vypadám, jsem vnímána jako charakterní herečka a pokud mi někdo dá příležitost v komediální poloze, jsem za to moc ráda. Ale zase tak často v této poloze tedy nejsem, aby bylo jasno.

Řada lidí herec dělí na ti televizní, seriálové, filmové, divadelní… Taky to máš tak?

Já dělím herce na dobré a špatné. Nijak jinak. To, že je někdo divadelní, filmový nebo televizní, není dogma. Ještě před pár lety nikdo netušil, že existuje skvělá divadelní herečka a dnes září z filmového plátna. Jako třeba Pavla Tomicová. A takových je spousta. My herci moc nemůžeme ovlivnit naší profesí. My jen pracujeme a čekáme na okamžik, kdy si nás někdo všimne, uvěří v nás a obsadí. Prostě není to tak, že bych si dnes večer řekla, že zítra už nechci být televizní herečka a chci být filmová a ono se to stalo. To fakt ne. Takhle to nefunguje. V naší profesi jsme více než kdekoli jinde závislí na náhodách.

Z našeho posledního povídání mi v uších zní: „Trochu slavná jsem poslední tři roky a to i když v Národním hraju snad už dvacet let“ .. Opravdu to tak vnímáš? Skutečně je televize stále nejmocnější médium, které vám hercům přinese tu popularitu?

Ano. To je pravda. Kdo z lidí kolem tebe je schopen vyjmenovat herce ze souboru Národního divadla? A že jsou to opravdu kvalitní herci! Až nějaké jiné medium zajistí, že tě lidé an ulici poznávají. Až když se jim dostaneš do obýváku a vidí tě pravidelně nastane fáze jedna. To znají tvůj obličej a potkají-li tě na ulici, tak je na jejich tvářích vidět lehká zmatenost - odkud já tu ženskou znám. A řeknou si, že asi z pošty. Až jim vlezeš do toho obýváku i s časopisem nastává fáze dva. Přiřadí si tvář ke jménu, a to je ta chvíle, že když si přečtou program v divadle a to jméno tam uvidí, řeknou si, že jsi známá. A přesně přes tyhle fáze jsem se dostala téměř v padesáti, přičemž ve fázi jedna jsem se potácela asi deset let. (smích)

Jaké to pro tebe vlastně bylo si před padesátkou začít zvykat, že teď přichází ta sláva?

V pohodě. Už mě to nestrhávalo na falešnou stopu. Potěšilo mne to, ale nijak to se mnou nezacloumalo.

A přála sis vůbec být slavná? Já osobně to od herečky očekávám. Přijde mi to, že to k sobě patří…

Popravdě jsem se chtěla proslavit hlavně divadlem, ale pochopila jsem, že to bylo velmi naivní...

Proč si myslíš, že lidé z divadel nejsou vlastně tak slavní?

Protože návštěva divadel, a že jich v republice máme hodně, není masovou záležitostí. A není v tom ta pravidelnost. Lidé chodí na různá představení v různých divadlech a nejsou schopni si napoprvé zapamatovat tváře, natož jména.  Kouzlo televize tkví v pravidelnosti a blízkosti.

Kdyby si měla sama za sebe měla vybrat svůj zatím nejvyšší bod kariéry, co by to bylo?

Myslím, že jsem vylezla na stolovou horu. Jsem v angažmá v divadle, na které jsem pyšná. Netrpím nedostatkem práce ani v televizi a píšu. Stala se ze mne autorka. Nevidím žádný vysněný vrchol, který bych ještě chtěla zdolat. Jednu srdcovku ale mám. A tou byl seriál “Anatomie života”.

Manželovo příjmení, které nosíš už řadu let, je velmi známe. Jaké to vlastně bylo se s ním sžít?

S manželovým příjmením jsem se sžila velmi rychle.. . Stejně tak rychle jako s manželem. (smích). Ne, vážně. Já to vůbec neřešila. Přijala jsem jméno svého muže a tečka. I jméno prvního muže. To je věc, kterou jsem fakt nikdy neřešila. Svatbou jsme se stali dvojicí se vším všudy.

Předpokládám, že tchána i tchyní si znala už před tím…

Ano, samozřejmě. A dokonce osobně. Když jsem v roce 1996 byla nominovaná na Thálii, přijela jsem do Národního divadla na slavnostní předávání a oni mne posadili přímo ke stolečku s tímto, pro mne, tehdy slavným párem. Až o několik let později, jsem poznala Martina.

Jaké to pak bylo stát se součástí rodiny kdy se z ikon českého filmu stali tví příbuzní, postupem času i babička a dědeček tvých dětí….

Tak jako když se přivdáš třeba k Novákům. Úplně stejné. Nejprve oťukávání, zkoušení, zkoumání a pak se ti zdá, že jsi součástí rodiny odnepaměti.

Zcela upřímně, přemýšlela si, že by si tohle příjmení nepřijala?

Ne. Neměla jsem potřebu jmenovat se jinak než můj muž.

Když jsme se dostali od práce k rodině. Máš doma tři chlapi. Dá se to vydržet?

Takhle. Já nevím, jaké by to bylo, kdybych měla doma jiné složení, než mám. Tahle maskulinní subkultura, jak jim s úsměvem říkám je složitý organismus, ale díky jejich mnoha společným zájmům, mám spoustu volného času. (smích)

Ty si mi říkala, že oba dva tví synové jsou každý jiný. Že se vám to rozdělilo téměř k naprostým protipólům. Si vlastně ráda, že to tak je?

Ano. Je to aspoň zábava. Tak si představ když jeden umazaný od barev a se štětcem v ruce je poučován druhým o pravidlech krav maga. Jsou to dva vesmíry.

Nechci se vůbec pouštět do nějakých niterných rozhovorů a konstatování. Ale chci se zeptat. Před lety si musela zvládnout velkou mediální masáž po nehodě tvého muže. Posléze i jeho léčbu ze závislostí. Co ti z tohoto období zůstalo na paměti a co se ti jako první vybaví?

Co se mi vybaví? Že soukromí je to nejkřehčí, co mám a že si ho setsakramentsky chráním. A nikomu bych nepřála, něco takového zažít.

Tehdy vám stáli fotografové u domu hodiny, někdy i dny, aby pořídili nějaký snímek. Jaké to bylo?

Nepříjemné. V takových chvílích je totiž zájem okolí o vaše soukromí sžírající. A vy nemáte energii a ni zbraně s tím bojovat.

Sám za sebe říkám, že to chce určitě hodně lásky, moře lásky, aby to člověk nevzdal a vydržel to. V dobrém i ve zlém. Tak to je. Kde si tu lásku brala a jak se to všechno dalo zvládnout?

Honzo, kdybych věděla, kde se láska bere, otevřela bych si eshop a prodávala ji po celém světě. Já nevím. Prostě to tak je a každému bych přála, aby něco takového v životě pocítil.

Celé tvojí rodině tyto události změnily život. S odstupem času dokážeš najít nějaká pozitiva?

Jasně! Nový život. Nový start. To je největší dar.

Mohu se zeptat. Ty si to zvládla sama nebo i ty si potřebovala nějakou pomoc odborníků?

Veskrze sama. Za podpory mých milovaných kolem.

Já ti moc děkuji za upřímné odpovědi. Vážím si toho a uděláme za tímto tématem čáru a posuneme se k dalším tématům. Ruku v ruce s popularitou ve Slunečné přišel i zájem na sociálních sítích. Na začátku ti byla průvodkyní naše kamarádka Eva Decastelo. Jak vůbec vnímáš tento svět?

Myslíš svět sociálních sítí? No, jako nutnost patřící v této době k profesi. Myslím, že do mě moje průvodkyně insta světem vkládala větší naděje. (smích)

Přináší ti třeba i jiný pohled na mladou generaci? Vidíš v tom nějakou inspiraci?

Já se tam spíš inspiruji tím opačným způsobem. Zjišťuji tam, jak opravdu nechci působit, co opravdu nebudu nikdy dělat.

Pro spoustu herců a umělců všeobecně je dnes Instagram i zdrojem příjmu. Cítíš v tom i ty tu příležitost?

Tak to opravdu ne. Já se budu držet svého kopyta. Tohle by mi asi nešlo. Já neumím prodat ani své knížky. Natož cizí produkty. Neumím být obchodník. Takže se do toho ani nepouštím.

Dovedeš si představit, že bys ses měla živit právě tvorbou obsahu pro Instagram?

Ne. To vím naprosto jistě. Můj Instagram je moje prodloužená ruka směrem k divákovi a čtenáři. A ta ruka je připravená dávat a nikoli prodávat.

Koho ty sama ráda sleduješ?

Mám oblíbený profil “autorka na dlažbě”, to je autorka poezie, která mi dělá hezký den, kdykoli se tam objeví. A pak ráda sleduji ty, co hubnou. (smích) Mám tak pocit, že vlastně to dělá někdo za mě.

A naopak, které profily tě štvou a nemůžeš je třeba i vystát?

Já třeba vypínám u Instagramu zvuk. Asi je to tím, že mám kolem sebe neustále tolik mluvících lidí, že mě mluvící hlavy na telefonu přivádí k šílenství. Ale popravdě, já moc lidí aktivně nesleduji.

V současné době máš necelých 19.000 sledujících – to už začíná být zajímavé publikum, ne? Jací lidé jsou tvými diváky?

Ti, co se mi ozývají, tak jsou velmi milí. S některými prohodím pár písmen ve zprávě a s některými jsem se poznala i osobně. A díky Instagramu jsem poznala i pár lidí, kteří mi i pomohli a se kterými nadále ve své profesi spolupracuji.

My jsme tě ke spolupráci oslovili, protože lidi tě mají rádi. Jsi totiž pro ně opravdová, normální. Vnímáš to taky tak?

Ono na těch sociálních sítích to funguje tak, že když se s tebou lidé ztotožní, když je něčím úplně obyčejným zaujmeš, chtějí být u toho... Asi proto, že velmi pečlivě vážím každé slovo a obrázek, který tam umístím, jsem získala sympatie lidí, které opravdu zajímám. A zůstali mi tam v té mé bublině lidé, kteří i přesto, že nepřináším žádné slevy ani bonusy, se mnou chtějí trávit čas.

V Hair studio Honza Kořínek se ti o vlasy staráme už dva roky – v čem vidíš tu největší změnu?

Ve vlasech a jejich kráse, A taky jste mne naučili, jak vnímat tu hmotu, kterou mi pánbůh nadělil, jak z ní těžit a díky vám jsem poznala, že starat se o korunu krásy a ženskosti musí odborník a ne amatér, jako jsem třeba já. (smích)

Zjistila si třeba, že si do té doby doma dělala něco špatně?

Všechno! Od mytí až po závěrečnou úpravu. Neuměla jsem se o ně starat a neuměla jsem jim dát to, co potřebují. Přestala jsem používat všechno, co jsem do té doby používala a dala na vaše rady. A vyplatilo se.

Jak s oblibou říkáme ty váš nezkrocené vlnité suché vlasy, a ještě k tomu jich je na tři hlavy. Jak se ti je daří zkrotit doma?

Základem je kvalitní vlasová kosmetika. Potom samozřejmost, že froté ručník je zakázaný a difuzér a kvalitní fén zaručí, že nemám na hlavě krep. A to že si u toho trochu zaposiluju, to asi ani nemusím zmiňovat.

Zároveň ti před několika měsíci Honza Kořínek doporučil, aby si vlasy nechala spíše narůst, než aby si je stříhala. Překvapilo tě to a vidíš teď ten rozdíl?

Ano! To byla, myslím, nejcennější rada, kterou mi dal. Myslela jsem, že mikádo a vlasy k uším jsou super, ale nebyly. Místo krásného účesu jsem měla na hlavě jakési hnízdo. Délkou vlasy ztěžkly a vlny se zvětšily. Tatam je afro a já se cítím líp. A hlavně. Když už je jich tam tolik, tak jste mne naučili z této přednosti těžit. Být ženou a nestydět se za svou ženskost.

Jak vypadá tvoje běžná vlasová rutina?

Jednoduchost sama. Dvakrát mytí, potom maska, následuje přípravek na podporu vln a místo ručníku manželovo staré triko na vysušení a vymačkání vln. A pak už jen difuzér a trpělivost.. Když mne vyfoukané vlny přestanou bavit, tak vlasy foukám přes velký kartáč, ale to chce ještě více trpělivosti, takže málokdy.

Před několika týdny si pod rukama Honzy prošla proměnou. Byla sice naplánovaná, ale přeci.. Bála ses?

Moc! Já jsem konzervativní. Nemám ráda změny a už vůbec ne překvapení. Ale když už jsem jednou řekla ano, jsem dobře vychovaná, takže jsem necukla.

Co všechno se ti honilo hlavou, když si najednou viděla ty světlejší vlasy?  

Že na tohle si nezvyknu. Že to je moc a snad se to bude moci vrátit. Ale už po cestě z kadeřnictví jsem v odraze ve výloze viděla docela pěknou ženskou s krásnou barvou vlasů. A dnes už jsem smířená.

Dovedeš si představ, že by si podstoupila i větší a razantnější proměnu? Důležité je říct, že by to bylo dobrovolně a zadarmo. (smích)

Dyť říkám! Já jsem ráda, že jsem zvládla tohle! (smích) Musím postupně a po krůčkách…

A kvůli roli? To by si shodila svoje vlasy?

To bych asi přemýšlela.

Focení rozhodně k herecké profesi patří. Baví tě? Užíváš si to?

Já si užívám výjimečnost té chvíle. Je to jako ve zrychleném světě, kde mohu střídat různé podoby ve zhuštěném světě. A pokud je fotograf citlivý a jeho tým udělá na „place“ milou atmosféru, což vy jste splnili do puntíku, je to velká radost!

Společně s Honzou Kořínkem a jeho týmem si nafotila vlasovou kolekci „the femininity“ – musím říct, že si v ní opravdu krásná….

Krásná…říkáš. Děkuju.  Ano, pomohli jste mi vnímat sebe samu na chvíli jinak. Máte všichni cit pro to, co ženě sluší, a to je neuvěřitelná deviza. V podstatě mi rozumíte daleko víc než já sama sobě.

Takhle přece vlastní práci nepomluvím, že jo. (smích) Ale vážně – v jakém z těch looků ses cítila nejlépe?

Kalhotový kostým je moje tutovka.

Zároveň jsme ti taky díky Profibeauty mohli udělat super dlouhé vlasy – bavilo tě to?

Dala jsem si závazek. A Honza naznal, že při dobré péči je do roka mám zrovna takhle dlouhé. Moc by se mi to líbilo a díky tomuto focení jsem mohla vidět výsledek mnohem dřív.

Martino, my jsme si dva roky vykali a po tak dlouhé době teprve přešli k tykání. Trvá Ti to všeobecně takhle dlouho, než si k někomu najdeš cestu nebo v rámci práce takhle běžně držíš dekorum?

Já dlouho s tykáním otálím. Začnu-li někomu tykat, tak je to pro mne velmi blízký vztah. A zaleží mi na tom, abych si tykala opravdu jen s těmi, kteří mi blízcí jsou.

Tak to moc děkujeme za důvěru. Pojďme dál. Jaká si v pěti slovech?

Hrdá. Výrazná. Pilná. Komunikativní. A myslím i vtipná?

Jsi spíš typ, co si myslí své a drží jazyk za zuby nebo naopak za každou cenu musíš říct pravdu a svůj názor?

Umím mlčet, když je to třeba. Umím mlčet, když nemám, co říct. Ale v domácím prostředí mi to moc nejde. (smích)

Hele, podrazila tě někdy nějaké kolegyně nebo kamarádka?

Ne. A nebo o tom naštěstí nevím.

Slíbil jsem, že se dostaneme k mnoha tvým polohám. Takže, ty a pasní knih. Kde se to vzalo?

Potřebovala jsem najít koníček, při kterém budu sama. Je kolem mne spousta lidí a samota je velmi cenná. A psaní u počítače v přítmí mé pracovny je právě to, co jsem potřebovala.

Jaký je to pocit, když je tvoje dílo označováno za bestseller?

Není to nic výjimečného. Bestseller je každá kniha, které se prodá jistý počet kusů. Není to o kvalitě, ale o množství. Ale samozřejmě mne zájem o mé knihy moc těší. To je velké pohlazení, když vidím, jak se na knihy v knihkupectví lidé ptají.

A dovedeš si představit, že by si měla psát na zakázku? Jako třeba scénáře k nekonečnému seriálu?

To bych asi nedokázala. Ne, že bych nebyla tak pracovitá, ale jsem stále herečka, která aktivně dělá svoji profesi, takže by se mi tam dlouhodobé pravidelné podaní asi nevešlo do diáře. A já ráda dělám věci včas a pořádně.

Máš v hlavě další námět? Třeba na třetí knihu?

Právě nad ním usilovně přemýšlím. Jeden bych měla, ale ještě si nejsem úplně jistá. Začínám psát, až když jsem zapálená pro téma, které jsem si zvolila.

A ještě na skok do školy – jaký je střet s realitou generací váš pedagogů a studentů?

Mladí lidé jsou pro mě nabíjecí stanice. Chodím si do školy načerpat energii a nápady a také oprášit některé zaprášené dovednosti. Tím, že učím, učím i sama sebe nezakrnět.

Kdyby si třeba měla srovnat období tvého studia a nynějších budoucích herců?

Nesrovnatelné díky době a okolnostem, které je obklopují a velmi podobné, co se týče ochoty a chuti studovat. Jsme stejní, jen my neměli mobily, počítače, nemohli jsme vidět žádný stream a moc jsme necestovali. Ale mládí má stejnou hodnotu tehdy, jako teď.

Chtěla by si vlastně studovat raději v této době?

Ne. Doba kolem roku 94 byla pomalejší.

A taky mě zajímá – jak výuka pod tvou taktovkou vypadá?

Jsem vlídná a snažím se šest hodin herectví naplnit pohodou. Neustále se ptám a neustále se usmívám, tedy je-li to možné a vhodné. Učit herectví není o tom, že přednášíte. Jste součástí procesu tvorby a je to velmi vzrušující.

Pojďme se rozloučit něčím hezkým, milým… Nadějným… Mírumilovným a láskyplným. A tento lehký úkol nechám samozřejmě na tobě…  

Jsem ráda za každý den, ve kterém potkám dobrého člověka a celý dospělý život se snažím o to, abych i já jím byla.