Lucie, nafotila jsi s kadeřníkem Honzou Kořínkem krásné nové fotografie, které odstartovaly vaši spolupráci. Co tě vedlo k tomu tuhle nabídku přijmout?
Tak já už jsem takovou malou spolupráci s kadeřnictvím Honzy Kořínka před pár lety měla. Ale tehdy jsem byla naprosto neznalá sociálních sítí, takže jak rychle spolupráce začala, tak i skončila, a teď nás spolu čeká reparát. (smích) Jako ne že bych se nějak výrazně v té znalosti sítí zlepšila, ale mám motivaci a také v posledních letech je Honza Kořínek nejen můj kadeřník, ale troufnu si říct i dobrý kamarád. Trávíme spolu i s jeho manželem hodně času. Řeč na to přišla několikrát a po nějaké době jsme si tedy znovu plácli. A taky to přeci zní dobře být něčeho ambasadorkou, ne? (smích)
To je pravda – to zní. To se musí nechat. A byla jsi už někdy v roli vlasové modelky?
Přiznám se, že by mě nikdy nenapadlo být vlasovou modelkou a nafotit samostatnou kolekci. Kdybych tuto otázku dostala před dvěma lety, tak bych se hodně smála. Ani by mě ve snu nenapadlo. Byla to moje úplně první taková zkušenost. Ale víte co, nejdříve to byla legrace – kluci mi vyhrožovali, že to bude velký, a já si z toho dělala legraci – že doufám, že to bude spíš sranda focení, a ono ejhle, a ona z toho byla docela velká produkce.
A jak bys popsala spolupráci, nebo možná spíš váš vztah s Honzou Kořínkem?
Pro mě je Honza Kořínek nejen úžasný kadeřník, ale hlavně skvělý člověk. A to je pro mě nejdůležitější. Moc se mi líbí, jak se chová k lidem a jak profesionálně přistupuje ke svému oboru. Myslím, že jeho velkou předností je, že v jeho přítomnosti se člověk cítí prostě dobře. Nikdy mě do ničeho nenutí a snaží se, aby byly spokojené obě strany. To už se samozřejmě nedá říct o jeho manželovi, ten by všechny pořád stříhal a měnil. (smích) A tím, že jsme kamarádi, mám k Honzovi velkou důvěru, protože mu věřím v tom, co dělá. A on vždycky udělá ještě o kousek víc. (smích)
Nafotili jste krásnou fashion story. Kolekce k představení vaší spolupráce se jmenuje „opravdová“. To je takové příhodné. Dost tě to i vzniklé fotky vystihuje. Jaké máš zkušenosti s takto velkým módním focením?
Já v tomto oboru nemám moc zkušeností, tudíž jsem se nechala vést. Já znám ze svého povolání, že se pořád převlékáme do různých kostýmů jak v divadle, tak na natáčení, ale tohle mi přišlo mnohem preciznější. A musím ocenit, že bylo všechno připravené, všechno mělo svůj čas, aby byl výsledek co nejlepší. Já jsem většinou obsazovaná do úplně jiných typů postav, většinou vtipných, takže najednou mít na sobě módní oblečení a být za modelku bylo pro mě zcela nové. Ale přiznám se, že se mi to líbilo, jen jsem byla maličko nervózní, abych to nepokazila a aby se to povedlo. Ale jestli se nám to povedlo, to už musí posoudit jiní.
Překvapilo tě během focení něco?
Jo – to, kolik času trvá, než se všechno připraví. A nejen ten den, ale i před focením. Třeba zkoušku oblečení jsme měli dvakrát, aby se vše vyladilo do detailu i s doplňky, botami a pásky, vlasy, no prostě toho bylo moc. (smích) Tak jsem se naučila, že fitting není sprosté slovo. (smích)
A jak ses vlastně během toho focení cítila? Přišly nějaké emoce?
Chvíli mi trvalo, než jsem se uvolnila, ale to brzy přešlo a pak už jsem se cítila moc dobře. Hlavně proto, že jsem tam byla s lidmi, které mám ráda a kterých si vážím. To pro mě bylo důležité, protože jsem jim vložila svou důvěru, stejně tak jako oni mě. A taky jsem dostala kafíčko – to bylo moc dobré, ale to jsem se zase bála, abych něco nepokecala. (smích)
Proto se ti říká „Kecka“? (smích)
No já bych řekla, že je to spíš proto, že jsem ukecaná. Určitě to nebude souviset s tím, že mám smůlu a čas od času – rozumíme si, že téměř vždy – mi na oblečení přistane kus jídla. Ale víš co? Těší mě, že v tom nejsem sama – to máme s Honzou Kořínkem taky společné. Asi osud, ta naše spolupráce. (smích)
Vraťme se k focení kolekce „opravdová“ – byla to pro tebe spíš role, nebo ses v některých momentech opravdu našla?
Nad tím jsem hodně přemýšlela a přišla jsem na to, že se cítím bezpečněji, když se můžu schovat za nějakou roli. Řekla jsem si, že o to ale tady nejde, abych hrála nějakou roli, že musím být sama za sebe. Snažila jsem se, abych tam byla skutečně taková, jaká jsem – opravdová. Začala jsem se soustředit na sebe a byly chvíle, kdy jsem měla pocit, že se mi to daří.
Když stojíš před foťákem – tak je tam kdo?
Ještě před nějakou dobou bych byla herečka, která se snaží splnit zadání a mít od toho odstup. Čím jsem starší, tím víc se nechci schovávat za někoho jiného a být sama sebou, ať se to někomu líbí, nebo ne. Umět se za sebe postavit, i když nevypadám jako holka z časopisu, mi přijde velmi důležité a možná to může být inspirace i pro jiné ženy.
Ale ty vypadáš jako holka z časopisu…
Však víš, jak to myslím. Nejsem úplně typem do fashion story. Ale jsem ráda, že jsem si to zkusila, mohla to zažít a vidět samu sebe zase v jiném světle.
A když se podíváš na výsledky vašeho snažení s Honzou – co tam vidíš?
Mně se ty výsledné fotky moc líbí. Mám pocit, že se nám povedlo to, o co šlo. Ukázat jinou stránku mě. Já jsem si nikdy moc nezakládala na tom, co mám na sobě. Vždy pro mě bylo důležitější, co nosím v sobě, a ne na sobě. Ale je pravdou, že je hezké, když o vás někdo pečuje a hezky vás oblékne a učeše a vy uvěříte, že to jde i jinak.
Během focení sis vyzkoušela mnoho looků a účesů. Je něco, co by sis chtěla přenést do svého běžného života?
Asi bych měla trochu zapracovat na tom, abych byla ve svém reálném životě víc elegantní. To až nerada přiznávám. Ale zároveň naštěstí mám svoje Honzíky, kteří mi vždycky poradí, co si obléknout. A i když vždycky brblám, tak jsem ráda, že si se mnou dají práci, abych pořád nebyla ve svých sportovních mikinkách.
Takže je něco, co by sis ráda znovu nechala vytvořit nebo oblékla?
Nevím, jsem v tom trochu marná. Jak už jsem říkala, vlastně se to trochu učím všechno. Takže asi nemám nic konkrétního, co bych znovu chtěla. Ale vím, že rozhodně něco z toho ještě někdy na sobě mít budu – pač jsem si musela odnést z focení šaty, bílou košili a potřebovala jsem prý i sako. (smích)
Kdybys měla vybrat jeden look z focení, který se ti líbil nejvíc, který by to byl?
Já to otočím – vím, že bych asi znovu nepotřebovala být jako kosmonautka převlečená za Sněhurku. To bylo zajímavý – vidět, mít to na sobě, vlastně si užít i to pózování – to je prý fakt hodně fashion – to mi říkal fotograf Petr Kozlík, že to jsem v topu s tím sáčkem a jablky. Ale bez toho se už asi obejdu. (smích)
Která část focení pro tebe byla nejnáročnější a proč?
Vlastně pro mě byla nejnáročnější paradoxně fáze úplně před focením. Já jsem vždycky nejvíc nervózní, abych nikoho nezklamala a aby se všechno povedlo. Ten den už jsem to brala, že se to děje a udělám maximum, co je v mých silách a schopnostech. Že tedy budu plátno – a umělci ať malují a tvoří a já to pak co nejlépe „vynesu“.
A co převlékání a neustálé změny outfitů – máš to ráda?
Já to úplně nenávidíííííííím! K mojí profesi to ale neodmyslitelně patří, tak to řeším tak, že se převlíkám nejrychleji, jak to jde. A dobrovolně se přiznám, protože oni by to na mě stejně řekli, svlékám se jako had a nejraději nechávám hromádky oblečení všude v prostoru. (smích)
Od focení pojďme k vlasům – když jsi ta modelka vlasová a kadeřnická ambasadorka. Jaký máš vztah ke svým vlasům? Jsi typ, co rád experimentuje, nebo si držíš svůj styl?
Já nerada experimentuju. Nemám ráda na sobě výstřední účesy a velké změny. Navíc, když pořád něco točím, tak si musím udržovat vlasy ve formě, aby to bylo pořád stejné. Velké změny si nemůžu dovolit. Ale Honza číslo dva mě furt nutí být tmavá a nosit moje vlny – protože já mám vlasy od podstaty vlnité – to ale nemám ráda, protože si v nich připadám jako mokrej pes. Takže jako někdo by mě pořád měnil, ale já už několik let držím klasický poctivý blond melír a nejlepší je úprava dorovna.
Jak je důležitá pro tebe důvěra mezi tebou a kadeřníkem? Necháš si do vlasů mluvit, nebo potřebuješ mít věci pod kontrolou?
Pro mě je důvěra velmi důležitá všeobecně. Já potřebuji lidem věřit a jsem ráda, když věří mě. Navíc jsem herečka a vlasy jsou pro mé povolání hodně důležité. Chci mít věci pod kontrolou, ale snažím se být otevřená a nechat si poradit. A to nám myslím s Honzíkem dobře klape. A já jsem pak poslušná – používám profi kosmetiku na vlasy a už jsem se naučila i to, že se vlasy myjou dvakrát. To jsem poslouchala tak dlouho, že už to opravdu i dělám. (smích)
Má tohle focení nějaký vliv na to, jak se teď sama vnímáš nebo jak o sobě přemýšlíš?
Jako chtěla bych říct, že mi to změnilo život a jsem nový člověk. Ale to se nestalo. (smích) Myslím, že se vnímám pořád stejně, ale je dobré posouvat hranice. A po tomto focení mám pocit, že se malinko posunuly. Asi jsem uvěřila, že nemusím být jenom bezva holka v mikinách, ale že je fajn vystoupit ze své komfortní zóny a nafotit fashion fotky. Bez mých Honzíků bych to ale nikdy nezvládla. Sice mě někdy trochu mučí, ale já se snažím být hodná, poslouchat a prudit co nejmíň, když se musím už po stopadesáté převléknout. Je převlékání týrání? (smích)
A co beauty rutina – to je tvoje silnější stránka? Jak se běžně líčíš? Kolik make-upu si v každodenním životě dopřáváš?
Já jsem nikdy nebyla taková, že bych se malovala vždy a za každých podmínek. Nestydím se za to, jak vypadám bez make-upu. V divadle i na natáčení jsem nalíčená pořád, takže když mám volno, chci nechat pleť odpočinout. A moje teorie je, že když se člověk moc nelíčí a pak se přišmrncne, může vždycky jen příjemně překvapit. Zato když se člověk líčí pořád a pak jednou ne, je to mnohem horší.
Pojďme také k módě – jak se spolu kamarádíte?
Já jsem dítě devadesátých let a když se podívám na fotky z té doby, tak se hodně směju. Všichni jsme podle mě nosili hrozný věci. U nás se na módu nebral moc velký zřetel a já to brala tak, že mi je to trochu jedno. Což se s věkem, a hlavně nějakými kamarády, mění. Tím, že se pořád někde převlékáme do kostýmů, tak mám ráda pohodlné věci. Takové se dobře svlékají a zase oblékají. A moc se nemačkají. Rozumíme si?
Rozumíme. (smích) A jak bys popsala svůj osobní styl?
Tak pokud si rozumíme, tak snad nemusím ani odpovídat, ne? No, já bych řekla, že nemám žádný styl. Ale cítím, že se to mění – že s návštěvami Kořínků je to lepší a lepší. Už jsem na sobě měla i perly a Dior kabelku. (smích)
Když bys měla říct, co je na tobě nejhezčí – a duši teď vynecháme, tu máš totiž podle všech naprosto nádhernou – co bys vybrala?
To by měli říct spíš ti, co se na mě dívají, ale kdybych musela něco vybrat, tak oči a úsměv.
Je ti 40. Letos. Vnímáš to jako nějaký milník? Myslíš, že se po čtyřicítce něco změní?
Je pravda, že si pořád připadám jak mladá žabička a pak si řeknu, že už jsem vlastně taková teta. (smích) Zjistila jsem, že mám pořád pocit, že mi je 25 a že se to nemění, ale poslední dobou zjišťuji, hlavně když se potkávám s mladšími kolegy, že tomu tak není. Ale snažím se na to nemyslet a žít teď a tady. Stárnutí je přirozené a já to přijímám, jak to je. Určitě nepatřím mezi ženy, které chtějí pořád vypadat jako mladice a podstupují různé zkrášlovací procedury. Naopak obdivuju kolegyně, které stárnou s grácií a vypadají stále nádherně, i když mají vyšší věk. A 40 asi nevidím jako milník, beru věci, jak přichází. Pravda ale je, že si vždycky řeknu, že už jsme ve věku rodičů a rodičů prarodičů, že jsme se o generaci posunuly. A s tím se nedá nic dělat.
A bylo nějaké přání k narozeninám?
Já jsem si nikdy moc nepotrpěla na věcné dary. Mě moc nedělá radost dostávat super dárky, já mám ráda, když se potkám s lidmi, které mám ráda, protože v dnešní době to nejcennější, co vám někdo může dát, je čas. Takže já si moc přeju, aby si na mě mí blízcí udělali čas, sedli jsme si k ohni a prozpívali celou noc.
Čtyřicítka je věk, kdy člověk často bilancuje. Co bys řekla, že se ti za těch 40 let povedlo?
Po pracovní stránce jsem šťastná, že se mi povedlo dostat se od ochotnického spolku až do Národního divadla. A jsem ráda, že můžu dělat to, co mě baví, i když je to někdy náročné. A moc si vážím toho, že se mi to povedlo bez nějakých intrik a vypočítavosti. Vždycky jsem dělala to, co cítím a čemu věřím. A ono se to stalo. A nejvíc jsem na sebe pyšná, že se nám podařilo udržet vztahy se svými nejbližšími přáteli, i když nás dělí třeba půl republiky.
Kdybys měla vystihnout sama sebe ve třech slovech…
Vtipná, pečující a někdy na zabití.
A kdybys měla vybrat, která část profese tě baví – je to divadlo, film, seriál nebo něco úplně jiného?
Mně se na té profesi líbí, jak je pestrá. Můžu si vyzkoušet hodně věcí, ale kdybych si musela něco vybrat, tak je to jednoznačně divadlo. Já jsem i na DAMU šla proto, že mě divadlo naprosto fascinovalo a věděla jsem, že tohle je něco, kam patřím. Navíc mě na začátku vůbec nenapadlo, že bych mohla točit filmy nebo seriály. Takže divadlo bude pro mě vždycky volba číslo jedna. Miluju být tady a teď!
Už je to víc než rok, co ses rozhodla opustit stálé angažmá v Národním divadle. Vnímáš to jako dobré rozhodnutí? Otevřelo ti to nové obzory a cesty?
Já jsem hned po škole nastoupila do divadla Na Vinohradech a po roční pauze jsem šla do Národního divadla. Jsem typ, který má rád kontinuální práci a někam patřit. Ale s věkem a dobou jsem přišla na to, že se potřebuju nadechnout a nebýt stále ve velkých institucích. Chtěla jsem se posunout a jít dál. A to, jestli to bylo dobré rozhodnutí, se ještě uvidí, ale myslím, že když člověk neusne na vavřínech, tak vždycky něco nového přijde a já se s tím poperu.