Petra Šulcová

PETRA ŠULCOVÁ_senior hair stylist

Petra je precizní puntičkářka, která má ráda ve všem pořádek a systém. Patří spíše mezi klasiky v kadeřnickém oboru – krásná barva, super střihy, poctivý melír – to má ráda. »Fejdíky« nebo práci s příčesky až po zadek u ní nehledejte. Ráda používá barvu INOA, která je bez amoniaku. Její asi nejvěrnější a nejpravidelnější klientkou je Pavlínka Filipovská. Petra miluje svou rodinu. Pro všechny by se rozdala. Slovo ne téměř nezná. Je sběratelkou pokojových květin, i když ona sama si myslí, že to má pod kontrolou, její obývací pokoj už připomíná spíše džungli. V následujícím rozhovoru o sobě Petra prozradila více. Kdo ji neznáte, můžete se seznámit. Kdo už Petru znáte, můžete se o ní dozvědět více.

Kadeřničinu už děláš celou věčnost. Co tě na té práci pořád baví?
Když nad tím tak přemýšlím, baví mě asi pořád to samé. To, že svojí prací někomu dokážu zlepšit den, udělat radost. To je pro mě asi nejvíc.

Když si vzpomeneš na studia, co sis tehdy představovala, že bude tvoje práce obnášet?
Myslím, že jsem neměla tušení, ale rozhodně jsem věděla, že zvládnu cokoli. (smích) Teď už bych cokoli tedy opravdu nezvládla.

A jaká byla realita?
Realita byla krutá. Nastupovala jsem do tehdy jednoho z nejlepších studií v Praze jako asistentka, když jsem se svěřila své šéfové s obavou, že když nebudu stříhat, že to zapomenu, naprosto bez mrknutí oka mi sdělila, že teda rozhodně nic neumím a ať se uklidním. Takhle, pojďme si říct, že to asi byla ta nejlepší škola, jakou jsem mohla dostat.

Co se podle Tebe v našem oboru za ty dvě dekády změnilo?
Určitě hodně. Ale na druhý pohled taky vlastně nic. Trendy se vracejí a teď víc, než kdy jindy. Frčí devadesátky. A musím říct, že je zvláštní zažít něco, co se vrací, když to tu už jednou bylo. My starší si říkáme: „Opravdu?“ A mládí je nadšeno. Zajímavý mix.

Kromě práce zvládáš i péči o poměrně velkou rodinu. Jak se to dá stihnout?
Těžko. Ale dá se to. Asi mám docela dobré organizační schopnosti a k tomu mi navíc opravdu hodně pomáhá manžel, nebýt jeho, tak to nedám. Možná by se dalo říct, že spíš on zvládá děti a mě. (smích)

Máš dvě děti – Jakuba a Kateřinu – po kom jsou?
Je to takový mix všeho dobrého a zlého ze mě a mého muže. To je tedy překvapení. Ne, vážně. Oba jsou hodně temperamentní, i když každý trochu jinak. Kubík si bohatě vystačí sám se sebou. Kačenka naopak potřebuje neustále společnost a furt mluví. Furt. Jako kulomet. Taky se často rvou jako koně, ale jeden bez druhého neudělá ani ránu. Oba moc hezky malují a Kubík má neuvěřitelný smysl pro detail.

Na skříňce máš odznak »nejlepší kuchařka«. To musí potěšit, když tě v rodině takhle ocení...
(smích) To je od Kubíka, on je děsnej lichotník. Ale je fakt, že ráda vařím. Možná asi proto, že i ráda jím.

Asi můžu prozradit, že interně v práci se ví, že jsi trochu blázen. Vše potřebuješ mít dokonalé. Uklizené. Připravené. A i kdybys neměla spát, tak adventní kalendáře budou nachystané, dorty napečené, přáníčka na oslavy dětí napsaná. Jak se s tím žije? (smích)
Je to těžký! Fakt! Ale můžu si za to sama. U spousty věcí si odpočinu a pak nemusím tolik spát. S úklidem jsem dost polevila s příchodem dětí, do pokojíčků jim radši moc nechodím. Bojím se, co tam uvidím. Občas tam tedy musím, a to se pak dějí věci.
Prostě to tak mám, když je volno, místo masáže si namasíruju svaly tam.

Měla jsi to tak vždycky a ve všem? A je to s věkem horší?
Věkem se to rozhodně nelepší, to můžu odpřisáhnout. Jako malé mi nepořádek v pokoji rozhodně nevadil. To, že nejdu spát, dokud něco nedokončím, to si ale nesu už z dětství.

Není diskuze o tom, že rodina je pro Tebe na prvním místě – sama jsi ze tří dětí. Jaké to je, když se sejde celá rodina?
Velké, hlučné a většinou veselé. Vejdeme se stěží do tělocvičny. Takže u nás je pořád co slavit, pořád co péct, pořád se dají dělat nějaké pozvánky nebo vymýšlet a vyrábět dárky. (smích)

Ty i Tvoje sestra Barbora máte umělecké sklony. Bára se živí jako zpěvačka a herečka. Co dělá druhá sestra Radka? Taky se vydala uměleckým směrem?
Vždycky jí šly jazyky, a tak učí angličtinu. Na tohle já tedy talent nemám. Vystudovanou má ale paradoxně dopravní školu. Ale i Radka má umělecké nadání – vždycky zpívala v nějakém sboru. Tohle teda s holkami společné nemám. Zpívám jen v sebeobraně. Tančím potmě a se stroboskopem po lahvi tvrdého alkoholu. Ten nepiju, takže se to vlastně neděje. (smích)

Teď mě napadá, ty máš alergii na víno. Jak se to stalo? A vypozorovala jsi to sama, nebo ti to někde potvrdili?
Alergie na alkohol je na prd. Mám ji normálně diagnostikovanou. Každý si hned všimne, že po troše vína celá zrudnu a objeví se mi fleky po celém obličeji. Ale s léty jsem vypozorovala, že když vůbec nejím lepek, pít můžu o sto šest. Takže volba jestli rohlík, nebo víno, je celkem jasná…

Máte doma šneky. Zvláštní domácí mazlíčci...
My prostě nemůžeme mít nic normálně. (smích) Máme Karla a Terezku. Šneky chtěl Kubík. Tak mi to přišlo vlastně jako docela dobrý nápad. Nelínaj, neštěkaj. Kuba se o ně poctivě stará. Jednou za měsíc je měří i váží, a dokonce si na to vede tabulku.

V některých věcech máš vůli pevnou jako skála, ale...  Často řešíš, že bys neměla lepek, protože ti úplně nesvědčí. Vzpomínám si, jak jsi odhodlaně odjížděla na naši společnou pracovní cestu do Francie.
(hlasitý smích) No, a pak jsem tam už na nádraží do sebe cpala, co jsem potkala. Ale zase, být v Paříži a nedat si bagetu, to by byl hřích, ne? A v tomhle výjimečném případě i víno.

Tím jsme se zase pěkně dostali zpět k práci. Jak je pro někoho s dvacetiletou praxí jednoduché vstřebávat nové trendy a techniky?
Nové techniky mi nevadí, baví mě nové možnosti, jak něco udělat jinak. S trendy to je složitější, někdy s tím úplně nesouhlasím, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. (smích) Holt prostě stárnu a některé věci jsou pro mě nepochopitelné. Jenže nechci stát na fleku a babkovatět, takže si musím prostě zvyknout.

A co je podle tebe největší kadeřnické peklo, které se vrátilo do módy?
Nenávidím tlusté pruhy ve vlasech – takže slavný »americký melír«. To je zlo. Zlo samo.

Troufnu si říct, že Tvá klientela je z 85 % stálá a zbytek tvoří nové klientky. Co tě baví víc? Péče o někoho, koho znáš několik let, anebo nový svěží vítr?
Přiznám se, že jsem o něco radši, když kouknu do objednávky a vím, na koho se můžu ten den těšit. Ale na druhou stranu je úžasné potkávat tak různorodé nové lidi. To by se mi při jiné práci pravděpodobně nestávalo tak často, tedy pokud bych třeba nebyla kurýr nebo nepracovala na poště. Takže se vlastně těším i na nové klienty.

Na čem si Ty osobně v práci nejvíce zakládáš?
Vždycky se snažím klientce vytvořit takový účes, který sama zvládne upravit. Zároveň se snažím naučit ji být šťastná s kvalitou a množstvím vlasů, které má. Zázraky na počkání neumím. Ale s tímhle pomoci dokážu.

Teď mě napadá. Kdybys jako kadeřnice mohla cestovat časem, kam by to bylo? Co by tě lákalo vidět?
Asi do budoucnosti. Třeba do roku 2050. A co tam uvidím? Doufám, že lidi nebudou plešatí. Páč to by nás spousta byla bez práce. (smích)

Co bys vzkázala všem, kteří chtějí dělat stejnou profesi?
Ať jsou trpěliví a nechají si pomoct. Když si nebudou vědět rady, ať se ptají.